Posun mozna byl nutny (kvuli me tedy ne), ale delat posun tim zpusobem, ze implementujeme to nejhorsi z Widli, tezko bude ta nejlepsi cesta. Soudruzi z RH by udelali lepe, kdyby se starali o to, aby v Linuxu fungovaly triviality typu uspavani a hibernace bez toho, ze to na pulce masin nepujde a na druhe pulce se to bude srat s kazdou verzi jadra jinak. Tohle je totiz jedna z veci, ktera je potreba proto, aby Linux mohl mit na stroji i kazdy BFU. Na paralelni start sluzeb sere pes, zejmena v dobe SSD, kdy to prinasi jeste mene vyznamny rozdil, nez v ere plotnovych disku.
Já si to třeba nemyslím, že je to to nejhorší z Windows, kde to mimochodem funguje minimálně od verze 2000 (tedy 18 let nazpět) obstojně. To, že jsou uživatelé trochu pokusní králíci, to je bohužel vlastnost celého GNU/Linux ekosystému. RedHat si svůj RHEL patrně vychytal i se systemd, samozřejmě za cenu pomalosti releasů.
Paralelní start služeb je vhodný z principu. Je pravda, že rychlost SSD to z části kompenzovala, ale je poměrně škoda mít start pomalejší, než je nutné.
Úvahami se pak dostáváme do bludného kruhu. Aby byl Linux atraktivnější, je systemd jedna z cest (asi ne jen podle mě dobrá, když k němu utekly skoro všechny distribuce). Zároveň by ale potřeboval stabilitu releasů (a s tím souhlasím), a systemd jde tak trochu proti tomu.
Systém balíčků se závislostmi v repozitáři má jednu nevýhodu: do linuxu jde jen s obtížemi instalovat programy z různé doby. Vždy je víceméně vyžadováno, aby byl celý systém ze stejného releasu. Je pak poměrně zajímavé sledovat, že uživatelé sice volají po stabilitě, ale v praxi sahají spíš k rychlejším, až rolling release distrům. Nikde jsem nečetl, co je toho příčinou. Jestli je to nějaká spíš - řekněme - zvídavost, šťouravost, nebo jestli je to tím, že jsou programy na tolik ve vývoji, že je opravdu potřeba mít všechno v nových verzích.
Systemd bych z toho všeho nevinil, tolik problémů v praxi nezpůsobuje.
Zobrazit příspěvky
