Zobrazit příspěvky
1
Studium a uplatnění / Re:je programatoru moc, nebo malo.
« kdy: 29. 10. 2025, 01:28:23 »
a i b
1 i 2
alef s dodatkem: ...nesouměřitelně víc, než zbytek kreativních profesí
Místo diskuze si dovolím svobodnou reflexi:
Začínala jsem se učit programovat už v osmdesátkách, takže ani ten assembler mě neminul, a bylo to fakt cool. Daleko víc cool bylo ale to, že prakticky všechno, co se tehdy dalo programovat, se psalo proto, aby to bylo užitečné. Jo, ne vždy se to povedlo, ale v zásadě to tak bylo. Jak jsem pak pokračovala ve vývoji, proplouvala jsem různými firmami a firemními kulturami, až jsem se propracovala do enterprise businessu (nadnárodní firmy, státní IS), a někde tam jsem začala morálně trnout. Protože s užitečností už ten nový sotfware neměl skoro nic společného, jen s**l uživatele, kteří byli nuceni své metodiky a zvyky zahazovat a museli se podřídit pevným procesům, které nastavil nějaký tým kravaťáků, takže celý ten řídící aparát se stával stále víc nelidský a používat sw se stávalo stále méně naplňující činností. A těch málo věcí, které vím o obchodním backgroundu těch projektů se mi snad už podařilo vytěsnit. SW se dnes už nepíše proto, že by byl potřeba lidem, ale proto, aby se na lidi dalo lépe dohlížet.
Na stará kolena jsem už ztratila naději, že se to může obracet, a raději jsem vrátila ke svému původnímu vzdělání - k muzice, a učím na škole malé dětičky hrát na cello. Vydělám si sotva na chleba, ale zato cítím se bez výhrad velmi užitečně
Na druhou stranu, naučila jsem se mnohému - zaujaly mě iterativní metodiky, byla jsem při zavádění OOP a UML, zažila jsem wow efekt při pohledu na první použitelný virtualizovaný stroj v kanclu, byla jsem při přechodu na open source technologie a ten pocit osvobození s tím spojený. I extrémní programování, které jsem si chtěla vždycky vyzkoušet, ale nikde to v praxi nešlo, protože termíny byly vždy tak napjaté, že na to nebyl čas, a všechny projekty se bez ohledu na krásné sliby na začátku vždy dělaly vodopádně, a finální h****a neomylně padala na hlavy nebohých programátorů. To je pravděpodobně jedna z těch opakujících se věcí, že.
Takže, kluci, máte-li v týmu ještě ne zcela senilní a nevyhořelé seniory, važte si jich. Pamatují si věci, které se neustále opakují, mají čich na zm*dy ve středním managementu, neomylně rozeznají symptomy upadající firmy, a možná někteří by uměli předat mladým tu zdravou skepsi - ne všechno, co se udělat dá, musí být rozumné - tak, jak se to oni naučili od Weizenbauma. Krom toho i assembler vás můžou naučit
Pamatuju na dobu pevných týmů, kde se mohli lidi profilovat - jeden byl lepší na databáze, druhý na ksichty, třetí na rozhraní atd., hráli jsme hry: kdo udělá nejmenší spustitelný program dělající zadanou úlohu, kdo napíše nejrychlejší dotaz, kdo napíše nejhezčí kód, zkoumali jsme hranici mezi modrým bleskem a prudce efektivním kódem. A tak jsme se prohráli z juniorů k seniorům. Týmy se rozbíjely na zaměnitelné "zdroje" a člověkohodiny, neustále přesunované k aktuálně nejprioritnějším projektům, těch her časem ubývalo, zbyly už jen termíny a h***a, a vězení kombinace dobrých platů s hypotékami.
Teď už programuju ve volném čase věci, které jsou fakt potřeba a lidi je ocení, a můžu si dovolit nimrat se s refaktorizací a optimalizací a mít svůj kód vždy takový, aby se mi líbil. Nepoužívám php frameworky, píšu si je podle potřeb sama. Osvěžuju si tak ten pocit, mít věci plně pod kontrolou. Tam kde to jde, používám cpp, je to zdravé, můžu si dovolit mít předsudky k intepretovaným jazykům. AI je můj zbrklý a ukecaný kamarád, stejně jako dřív stackoverflow a ještě dřív technet a MSDN a úplně na začátku pár knih.
A to neužitečnější dělám zadarmo
1 i 2
alef s dodatkem: ...nesouměřitelně víc, než zbytek kreativních profesí
Místo diskuze si dovolím svobodnou reflexi:
Začínala jsem se učit programovat už v osmdesátkách, takže ani ten assembler mě neminul, a bylo to fakt cool. Daleko víc cool bylo ale to, že prakticky všechno, co se tehdy dalo programovat, se psalo proto, aby to bylo užitečné. Jo, ne vždy se to povedlo, ale v zásadě to tak bylo. Jak jsem pak pokračovala ve vývoji, proplouvala jsem různými firmami a firemními kulturami, až jsem se propracovala do enterprise businessu (nadnárodní firmy, státní IS), a někde tam jsem začala morálně trnout. Protože s užitečností už ten nový sotfware neměl skoro nic společného, jen s**l uživatele, kteří byli nuceni své metodiky a zvyky zahazovat a museli se podřídit pevným procesům, které nastavil nějaký tým kravaťáků, takže celý ten řídící aparát se stával stále víc nelidský a používat sw se stávalo stále méně naplňující činností. A těch málo věcí, které vím o obchodním backgroundu těch projektů se mi snad už podařilo vytěsnit. SW se dnes už nepíše proto, že by byl potřeba lidem, ale proto, aby se na lidi dalo lépe dohlížet.
Na stará kolena jsem už ztratila naději, že se to může obracet, a raději jsem vrátila ke svému původnímu vzdělání - k muzice, a učím na škole malé dětičky hrát na cello. Vydělám si sotva na chleba, ale zato cítím se bez výhrad velmi užitečně
Na druhou stranu, naučila jsem se mnohému - zaujaly mě iterativní metodiky, byla jsem při zavádění OOP a UML, zažila jsem wow efekt při pohledu na první použitelný virtualizovaný stroj v kanclu, byla jsem při přechodu na open source technologie a ten pocit osvobození s tím spojený. I extrémní programování, které jsem si chtěla vždycky vyzkoušet, ale nikde to v praxi nešlo, protože termíny byly vždy tak napjaté, že na to nebyl čas, a všechny projekty se bez ohledu na krásné sliby na začátku vždy dělaly vodopádně, a finální h****a neomylně padala na hlavy nebohých programátorů. To je pravděpodobně jedna z těch opakujících se věcí, že.
Takže, kluci, máte-li v týmu ještě ne zcela senilní a nevyhořelé seniory, važte si jich. Pamatují si věci, které se neustále opakují, mají čich na zm*dy ve středním managementu, neomylně rozeznají symptomy upadající firmy, a možná někteří by uměli předat mladým tu zdravou skepsi - ne všechno, co se udělat dá, musí být rozumné - tak, jak se to oni naučili od Weizenbauma. Krom toho i assembler vás můžou naučit
Pamatuju na dobu pevných týmů, kde se mohli lidi profilovat - jeden byl lepší na databáze, druhý na ksichty, třetí na rozhraní atd., hráli jsme hry: kdo udělá nejmenší spustitelný program dělající zadanou úlohu, kdo napíše nejrychlejší dotaz, kdo napíše nejhezčí kód, zkoumali jsme hranici mezi modrým bleskem a prudce efektivním kódem. A tak jsme se prohráli z juniorů k seniorům. Týmy se rozbíjely na zaměnitelné "zdroje" a člověkohodiny, neustále přesunované k aktuálně nejprioritnějším projektům, těch her časem ubývalo, zbyly už jen termíny a h***a, a vězení kombinace dobrých platů s hypotékami.
Teď už programuju ve volném čase věci, které jsou fakt potřeba a lidi je ocení, a můžu si dovolit nimrat se s refaktorizací a optimalizací a mít svůj kód vždy takový, aby se mi líbil. Nepoužívám php frameworky, píšu si je podle potřeb sama. Osvěžuju si tak ten pocit, mít věci plně pod kontrolou. Tam kde to jde, používám cpp, je to zdravé, můžu si dovolit mít předsudky k intepretovaným jazykům. AI je můj zbrklý a ukecaný kamarád, stejně jako dřív stackoverflow a ještě dřív technet a MSDN a úplně na začátku pár knih.
A to neužitečnější dělám zadarmo
