žádnou poruchu nemám, psycholožka je blbá a nerozumí tomu
Jenze ono to tak je Ta psycholozka tvou "poruchu" nema, nezna ji, nerozumi ji, mozna trochu ano, ale jen do urcite miry.
To je jak kdybys řekl, že doktor, který ti diagnostikuje rakovinu je blbec. Zhroutí se ti svět, upadneš do beznaděje, budeš snášet šílené vedlejší účinky chemoterapie a nakonec stejně umřeš, jako kdyby ti nic nediagnostikovali. Můžeš říct, že ten doktor ti tou diagnózou vlastně uškodil - a může to být i pravda.
Tak to prostě je, že vědecké poznání občas vede k tomu, že je lidem hůř. Člověk ve středověku umřel na rakovinu tak jako nyní, ale v tom středověku to aspoň nevěděl, že má rakovinu, a cítil se líp. Když měl člověk psychotický záchvat v nějaké primitivní společnosti, tak se řeklo, že komunikoval s božstvy, mohl se stát váženým šamanem, prorokem a podobně; nyní ho zavřou do blázince a dají mu otupující prášky. Když člověk neprovozoval sex v 19 století, byl to znak vysoké mravnosti, když člověk neprovozuje sex nyní, je to přitěžující okolnost při diagnóze poruchy osobnosti. Věda hledá pravdu a občas se holt stane, že je lidem je ta pravda nepříjemná. Tak jako člověk s rakovinou se trápí kvůli tomu, že má rakovinu, tak já se trápím kvůli tomu, že mám poruchu osobnosti.
Tvůj problém zase je, že bereš psychologii exaktně, což je samozřejmě nesmysl. Já mám třeba výhodu dvojího vzdělání - jednoho matematicko-fyzikálního a druhého humanitního, takže nemám problémy nacházet společné body, ale taky momenty a přístupy, kdy se tyto obory naprosto rozcházejí, a taky vidět, jak jsou lidi z jedné či druhé skupiny omezení a neschopni vystoupit ze sevření myšlenkových schemat typických pro jejich obory. Psycholog těžko pochopí, že když matematik říká ano/ano/ne/ne/nula/stojedna/pí/tehdy-a-jen-tehdy/Gaussova-křivka, tak tím myslí to, co říká, a myslí to naprosto přesně. Matematik zase těžko chápe, že oproti psychice i podprůměrně mentálně nadaného jedince je celá matematika jen dětská hračka a není možné při jejím studiu a popisu postupovat stejnými metodami jako v matematice a že když psycholog řekne "Gaussova křivka", tak z pohledu matematika sám vůbec netuší, o čem to vlastně blábolí a proč to tedy dělá.
Stačí si projít dějiny psychologie, kdy člověk jen za posledních 200 let narazí na několik různých škol, jež si více či méně protiřečí a žádnou nelze brát nějak příliš vážně, protože každá je založena na vágních, nepřesně definovaných pojmech, pocitech, jejichž objektivní určitelnost je velmi sporná a závěry na nich budované jsou jen orientační a všechno to slouží jen k tomu, aby si jedinec mohl o něčem vytvořit jakousi představu.
Podle mě hlavní problém tady těch společenských věd je to, když vědec popisuje nějaký společenský jev, tak se ten jev v důsledku toho popisu může měnit. V fyzice a přírodních vědách obecně k tomuto nedochází. Když třeba fyzik řekne, že nalezl problém v raketoplánu, tak to tvrzení, že tam je problém, chování raketoplánu vůbec neovlivní. Když psycholog řekne, že nalezl problém v nějaké skupině lidí, tak ti lidi v té skupině to tvrzení vnímají, reagují na ně - a typická reakce je, že se ten problém zhorší. Nebo je dokonce možné, že když psycholog bude tvrdit, že je ve skupině lidí problém, tak tam vznikne problém, který tam předtím vůbec nebyl.
Tohoto jevu, že manipulací s výzkumem je možno měnit chování zkoumaných lidí, si různí chtráci všimli, a začli toho využívat. Když třeba jako programátor zmanipuluju testy, aby nedetekovaly chyby, tak si nijak nepomůžu - leda budu mít v programu víc chyb, než kdybych ty testy nemanipuloval. Když psycholog zmanipuluje test, aby ukazoval, že v pacientech žádný problém není, tak se ti pacienti v důsledku toho začnou cítit líp (což jde i statisticky dokázat). Tak si ten psycholog řekne, že místo, aby hledal o pacientech pravdu, bude svá tvrzení účelově manipulovat, aby pacientům pomáhal. Když pacient zjistí, že mu psycholog lže, tak mu přestane věřit a terapie přestane fungovat.
Podle mě ty společenské vědy nikdy nedosáhnou úrovně přírodních věd, vždy to bude tak trochu pavěda, protože tenhle problém, že zkoumaní lidé reagují na tvrzení, která o nich vědec dělá, nikdy nepůjde úplně odstranit.
Jak bys třeba posoudil pravdivostní hodnotu tvrzení "jsem nemocen" nebo "je hloupý"?
Diagnózou a IQ testem.
Terapie spočívající ve změně pohledu na určitý jev z negativního na neutrální či pozitivní je vyzkoušená a dá se říci, že je to nutný předpoklad, jak nějaký problém přestat vnímat jako něco nepřekonatelného. Tady nejde o to, že by pravdivostní hodnota nějakého tvrzení závisela na tom, zda vyvolává pozitivní či negativní emoce, ale o přehodnocení toho tvrzení samého.
Tak si o sobě můžu myslet, že jsem skvělý člověk, ale svou povahu tím nezměním. Stejně jako si můžu myslet, že v programu, co jsem napsal, nemám žádné chyby, ale takové pozitivní myšlení ničemu nepomůže. Lidi, kteří ten program budou používat, zajímá jestli tam chyby jsou nebo ne. Nezajímá je, co si o chybách já myslím.