A co v případě, že už mám funkce na získání potřebných dat k dispozici (např. pokud tvořím modul) a potřebuji pouze různá data vzít, poskládat a vrátit výsledek? Mám si je skládat po 20 ti řádcích na funkci do jednoho public array, nebo si mám data rozdělit do několika arrays, ty potom sloučit a vrátit, nebo si mám array naskládat v jednom řádku s délkou několik set až tisíc znaků a s použitím zkrácených ifů, nebo si mám znovu napsat již existující systémové funkce nějak jinak, nebo si mám udělat jednu funkci getDataParts, která bude mít sice třeba 100 řádků a na konci return, ale hlavní funkce getData už bude mít "jenom" $cosi=getDataParts a return, nebo rovnou udělat jednu 100 řádkovou funkci s jedním returnem?
Nebo další varianta, prohlásit, že je systém debilní a žádný modul do něj dělat nebudu, protože bych musel porušit "svatá pravidla" o víc, než někým tolerovaný kousek? A jaký je ten tolerovaný kousek? 20 řádků by mělo být, 22 ještě dobrý, 23 s přimhouřeným okem, 24 se zavřenýma oběma očima a 25 už striktně ne?
Já to vidím takhle... nas*at na tyhle "poučky". Sice jsem programátor samouk a většinou když něco dělám, tak jen pro sebe nebo pro známý, ale na druhou stranu už programuju dobrých 25 let a moc dobře vím, jak napsat program tak, abych se v něm i s časovým odstupem sám v pohodě vyznal. A když se v tom vyzná takovej amatér jako já, pro profíka by to asi taky neměl být problém, kdyby se k tomu někdy nějakej omylem dostal.
Když chce někdo programovat, je to o svobodě, o způsobu myšlení. Jestli to někdo dělá jenom pro peníze a nebaví ho to, poučky mu nepomůžou, stejně nikdy nebude dost dobrej. Pokud to dělám mimo jiné i proto, že mě to baví, poučky jsou omezující. Za traktorem taky nepojedu hodinu dvacítkou po jinak prázdné přehledné silnici jenom proto, že tam nějakej debil omylem načmáral plnou čáru.